Stačí jen pochopit a uvěřit...

Children Of Bodom

31. srpna 2011 v 19:13 | I'm your fear! |  O Metalu
CHILDREN OF BODOM (COB), jsou pro mě velice důležitou a oblíbenou kapelou, která si opravdu zaslouží mnoho pozornosti ;) Tak jdem na ně, ne? :DD Omlouvám se, za vizuální stránku, lidově řečeno mi ten obrázek blbne :DD A zase ten ZDROJ!

Nejprve bych napsala něco málo o jejich jméně Children of Bodom, nebo-li děti od Bodomu, Bodom je jedno ze cca 3 tisíc finkých jezer, leží kousek od Espoo, finské město, rodné město COB. K jezeru Bodom se váže velmi zajímavá historka, která ani po dlouhých 51 letech nemá pořádné řešení.
Došlo tam k trojnásobné vraždě, jediný přeživší jistý Nils Gustafsson tvrdí, že na něj a jeho kamarády zaútočila a teď cituji:"hrůzostrašná obluda s červenýma očima" a rozsápala jeho tři společníky drápy, milovníci konspiračních teorií se zjevně shodli na tom, že za smrtí mladých lidí stojí smrtka. Když přišel Gustafsson k sobě, tvrdil, že si na ten večer na nic moc nepamatuje, pouze že ho srazilo auto. Sám Gustafsson se poté stal podezřelím, ale odsouzen nebyl, případ tedy od svého vzniku nemá žádné řešení.
Po dlouhých letech se o případ Bodom začala zajímat mladá, šestičlenná kapela jménem IneartheD, pod vedením mladého Alexi Lahia na postu zpěváka, ale poté, co jim nahrávací společnost (Nuclear Blast) navrhla změnu jména, rozhodli se pro použití jména Children Of Bodom, to se stalo cirka roku 1996
COB vznikli roku 1993 ve výše zmiňovaném Espoo. Espoo leží zhruna 20 km od Helsinek, je považováno za část finské metropole. Z tohoto města také pochází všichni členové kapely.Kapela se jménem změnila i styl z tehdy populárního Death Metalu se přeorientovali na poněkud, d-li se to v metalu říct, jemnější styl, Melodic Death metal, zkráceně Melodeath. Hlavní rozdíl mezi styly je zpěv, v obou případech se jedná o growl, ale v Melodeath není až tolik nečitelný, naopak docela se dají i rozeznat slova. Ikdyž v Alexiho případě je to také dost těžké, na efekt špatně anglicky vyslovuje, ale pravdou je, že Lahio Angličtinu mistrně ovládá i bez finského přízvuku. Dalším znatelným rozdílem mezi styly je kytara, která je v Death metalu nepšíjemně, někdy až přehnaně moc zkreslená a hodně těžká, kdežto v Melodeathu je kytara naopak hodně ostře lazená.
Témata pro skladby jsou většinou právě Bodomské vraždy, ale stejně často se objevují náměty osobních problémů a v metalu méně využívané problémy vztahů ikdyž jak je metalovým zvykem velmi morbině textově, například v písni We're Not Gonna Fall, (Nespadneme) Alexi zpívá o tom jak vyzívá dívku, ať ho uchopí za ruku a poletí, ale když v textu uslyšíte, And I'm sorry, that's my knife in you : Promiň ten nůž co máš v sobě je můj, tak to člověka moc neutvrdí v kráse vztahu.
Pod jménem COB debutovali roku 1997 albem Something Wild, kterýmž konečně prorazili mezi jednu z místních respektovaných kapel, ačkoli žádný zlom v kariéře to nebyl. Ale s jednu píseň stále používají na koncertech a tou je Lake Bodom. Píseň právě o zavražděných s úžasným otvíracím riffem a Alexiho nespoutaným hlasem, který ještě v té době nenabil svých kvalit, no někteří zrají jako víno.
Neopomenu ani přeobal CD na kterém se poprvé, a rozhodně ne na poseldy, objevuje typická smrtka, tentokrát v karmínovém provedení, a malíř podle všeho využil všech poznatků o případu, rudá barva obalu, odkazuje na tvorovi rudé oči, napřažená ruka, zakončena poměrně dost přerostlímy nehty a valná část obličeje se ukrývá pod kápí. Jediné, co by do případu nesedělo je kosa opřená o rameno, ale dotváří dobrý celkový dojem a víc nahání hrůzu.
Když už měli COB na čem stavět, vyslali do světa další počin, tentokrát Hatebreeder. Já osobně toto CD považuji za nejslabší, pokud nepočítám tahouní singl desky a tím je Downfall, ve kterém se Lahio ukazuje jako skvělý vokalista s už zmíněnou příšernou výslovností angličtiny, ale součastně jako bezkonkurenční kytarista. Na přobalu CD je opět smrtka tentkrát v zeleném provedení, předchůdce byl na nějaké vyprahlé poušti, tento smrťák je ale zasazený do typické finské krajiny, tedy jezero a smrky v pozadí. Ale opět se musí uznat dobře odvedená práce.
Nevím, jsetli COB sami tušili, že musí něco napravoval, ale s dalším CD se poměrně odrazili, už to nebyla ta mladá kapelky, hrající nespoutaný Melodeath bez pravidel, tentokrát vypustili do světa CD Follow The Reaper (psal se rok 2000), které je vyneslo na širší špičku svého stylu. Albuj ne nabito hity, které se nejspíš nikdy nebudou prohánět po eteru radií, ale přesto v databázi písní metalistů by se mělo apoň pár z nich objevit zcela určitě. Jmenujme například písně jako: Everytime I Die, Bodom After Midnight, Hate Me!, Kissing The Shadows a vyjde vám část standartního koncertního set listu. Všechny písně jen oplývají nezapomenutelnými Alexiho sóly a vokály.
A co by to bylo za COB, kdyby na obalu nebyla smrtka, nebo jako ve všech případech, smrťák. Tentokráte v safírovém provedení, s opět nabízenou smrťákovou rukou a kosou, která by podle mého oka lépe vypadla přehozená přes rameno, než za hlavou. Scenérie ho ale naprosto korunuje na krále mezi obaly smrťák je totiž na místě, kde by většina lidí radši nikdy nebyla a to na hřbitově v kombinaci s modrou barvou vyvolává dojem noci takže, kdyby to šlo, šel by ode mne palec nahoru.
Ovšem průlom mezi světovou elitu a Evropský vrchol znameno až povedné a nejspíš i nejoblíbenější CD Hate Crew Deathroll. Z nosiče pochází valná většina set listu, vše ovšem má své opodstatnění, v tomto případě, je řešení jednoduché, CD nemá chybu, ať už se jedná o otvírací song Needled 24/7, či o píseň s velkým hitovým potenciálem Sixpounder, nebo na COB až příliš jenmou skladbu Angels Don't Kill, která by se v jejich případě dala s klidem považovat téměř za baladu. Toto v pořadí 4 studiové album bylo do světa vypuštěné v roce 2002 a do dnes je velmi populární, jak u fanoušků kapely, tak i u příznivců jiných kapel je ceněno.
Ovšem s artorkem už to tak slavné není, ano opět se tam objeví oblíbený smrťák, ALE, kosu drží trašně špatně, ano, když se zamyslíte, tak je možné, aby tak držel kosu a když se zadíváta, tak zjistí, že se rozmáchl k seknutí, ale copak by někdy, někdo takhle sekal i třeba jen trávu? NE! Každý, kdo měl někdy kosu v ruce ví o čem mluvím. Navíc celá scéna je zasazená do města a tak ztrácí na tajemnosti a strašidelnosti svých předchůdců.
Když se ale posuneme o tři roky dál objeví se na soupisce alb CD Are You Dead Yet?, moje nejoblíbenější, album obsahuje vše, co člověk očekává od světově známé kapely, která se každoročně objevuje na soupisce kapel na Wacken Open Air, největší festival metalové hudby všech dob. Bezvadným otvíracím songem je Living Beat Dead, které se tradičně objevuje na set listu kapely. Ovšem pokud jsem označila intro za bezvadné, tak potom není výraz pro další píseň, pilotní singl CD Are you dead yet? ? To je neuvěřitelná skladba snad jedna z nejvíce ceněných skladeb téhle formace (pokud nepočítáme bonus track tohoto CD, v podobě povedené cover verze na popovou hvězdičku Britney Spears a píseň Oops, I Did It Again, který jakož song se nedá popsat, ta píseň se musí zažít, je to jedna z mnoho v pestrém repertoaru coververzí). Dál nesmím opomenout hororovou baladu Puch me I Bleed a ani píseň In Your Face, s neuvěřitelně silným a povedeným interm abych alespoň trochu přiblížila atmosferu písně: Začíná Alexiho kytara po krátkém sólu se přidají bicí pak Lahio křikne GO! a připojí se basy a klávesy. Dokonalé! A závěrečná píseň na suprovém hity nebitém CD je: We're Not Gonna Fal, část textu písně jsem použila výš.
A ani COB ani fanoušci by nebyli šťastni, kdyby se na obalu neobjevil smrťák tentokrát, ale není moc vidět ani smrtka, ani kosa, prostě jen pěst svírající smrťákovo náčiní. Ani dobrý ani špatný artwork, průměrná fotka, záměrně vytvořená, jako by byla focena s rušičkou někde poblíž.
Výpis alb pokračuje s rokem 2008, kdy se na stánky dostává Blooddrung, na CD, spíš než samotný jeho obsah, který není moc povedený, zaujme obal opět smrťák v efektivní otočce a kolem spousta kapek krve, velmi povedený obal. Ale CD moc hitů neobsahu, snad jen pilotní song, Blooddrung, který zaujme nejen textem, ale i povedeným klipem.
Abych pokračovala, dalším CD v řadě je Skeletons in the Closed, které je Blooddrung v bledě modré, krásný artwork, ale CD obsahově, nic moc... Ovšem, jistě se najdou zastánci alba, tak radši pomlčím v kritizování.
A poslední Relentless Reckless Forever, z letošního roku (2011) album je velmi průměrné, kvalit svých mladších předchůdců moc nepobralo, ale přeci jen lepší než dvě předchozí. V poslední a součastně pilotní písni, Was it Worth it?, Alexi nepochopitelně zasahuje do svého vokálu zbytečnými efekty, z počítače a upravuje svůj skvělý vokál teď budu citovat Spark, když řeknu, že na položenou otázku: Stálo to za to? Odpovím: Ne. Ovšem musím připomenout téměř hororovou atmosféru písně Ugly, kde sice jsou taky zkreslení počítačem, ale ještě na únosné míře. Ale můj favorit? To je jasné: Relentless Reckless Forever.
A abych byla kompletní, na albu je opět smrťák, ale tentokrnát naprosto jinak zachycený, vytvořený na počítači se rozmachuje aby opět udeřil poslední ránu a na první pohle si nemusíte povšimnout detailů, jako, že na stromě visí mrtvá těla ani město za smrťákem vám nepříjde důležité. Tenhle artwork považuju za jeden z nejlepších :)



We're Not Gonna Fall
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama